Detail

Současný stav přístupu ke vzdělání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami

Současný stav přístupu ke vzdělání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami   

Autor: PaeDr. Jiří Pilař

V devadesátých letech minulého století se začaly objevovat první případy integrace žáků do běžných škol a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy začalo na základě příkladů dobré praxe tvořit vedle školského zákona i další zákonné a podzákonné normy[1]. Veškeré naše právní předpisy, stejně jako právní předpisy ostatních zemí zastřešuje jednak Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením č. 10/2010 Sb[i] a Úmluva o právech dítěte[ii].

Teoreticky tak jsou zajištěna práva všech osob včetně práva na rovný přístup ke vzdělání bez jakékoliv diskriminace, tedy i žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Obsah, formy a metody vzdělávání by měly respektovat jejich potřeby a možnosti, včetně hodnocení, přijímání a ukončování vzdělávání. Žákům je zajištěno právo na poradenskou pomoc školy a školského poradenského zařízení, právo na bezplatné užívání speciálních učebnic, speciálních didaktických a kompenzačních pomůcek poskytovaných školou.

Nejnovější podoba školského zákona, která je v těchto dnech schvalována Poslaneckou sněmovnou, rovněž stanoví, že se vzdělávání žáků uskutečňuje za pomoci podpůrných opatření. Jimi se rozumí nezbytné úpravy ve vzdělávání a školských službách odpovídající zdravotnímu stavu, kulturnímu prostředí nebo jiným životním podmínkám žáků. Žáci se speciálními vzdělávacími potřebami mají právo na bezplatné poskytování podpůrných opatření školou a školským zařízením, stejně jako na učebnice a pomůcky.

Koncepce vzdělávání v naší republice, jak je patrno z výše uvedeného, je založena na otevřenosti komplexní péče o žáky se speciálními vzdělávacími potřebami v sytému jak běžného, tak speciálního vzdělávání a nelze hovořit o systémových chybách, které omezovala práva dětí se speciálními vzdělávacími potřebami v přístupu ke vzdělání.

Nicméně chyby nenalézáme v systému vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, ale v ekonomickém zajištění pozitivních legislativních kroků. Tato oblast je stále ještě nevyřešená a stává se tou skutečnou, ne vždy překonatelnou bariérou v přístupu ke vzdělání.  Druhou, ale kruciální překážkou přístupu k adekvátnímu vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami je nekvalitní pregraduální příprava budoucích učitelů na vysokých školách. Do škol přicházejí nedostatečně připraveni a tento stav neumožňuje realizovat potřebné kroky v rámci dalšího rozvíjení inkluzivního vzdělávání. Třetí překážkou je stávající systém vzdělávání v základních a středních školách. Přes všechny proklamace je stále většina škol orientována především na výkon a osobnost žáka není potřebně zohledňována. Určitým pozitivním krokem je dvojí cesta v rámci základního vzdělávání, kterou se vydává stále více základních škol praktických. Zbavují se přídomku „praktický“ a nabízejí obě vzdělávací cesty – RVP ZV a RVP ZV s přílohou pro lehké mentální postižení s tím, že obě cesty probíhají v malých třídních kolektivech a za přítomnosti plnohodnotně vzdělaných speciálních pedagogů. Bohužel, stále budova školy, v níž vzdělávání probíhá, determinuje žáka bez ohledu na program, který v jejích zdech absolvoval. Receptem na zbavení se různých stigmat  a předsudků je zcela jistě modernizace systému základního vzdělávání.

 Východiska pro návrhy modernizace systému základního vzdělávání

  • Pozice žáka, zákonného zástupce (rodiče) a státu v systému vzdělávání ve smyslu prevence selhávání v primárním vzdělávání žáků přiměřeně jejich schopnostem, tedy dle jejich opravdových možností jako prevence předčasných odchodů ze vzdělávání – pedagogicko-psychologické přístupy jako prevence chronického školního neúspěchu, získávání averze ke škole a předčasného odchodu ze vzdělávání.
  • Zajišťování rané péče a včasné intervence u dětí předškolního věku ve smyslu akcentu na předškolní vzdělávání a přípravné ročníky v základních školách běžného vzdělávacího proudu; zajištění potřebné prostupnosti ve vzdělávacím systému jako prevenci předčasného rozdělování žáků do různých vzdělávacích směrů a různých úrovní škol a odpovídajících nároků na schopnosti žáka;
  • Změny ve financování škol ve smyslu podpory vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v základních a středních školách, jednak aby školy dosáhly na odpovídající podpůrné
    a kompenzační pomůcky, aby školy měly dostatek financí na odbornou přípravu učitelů v oblasti nejen odborné z hlediska předmětu, ale také z hlediska didaktiky vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, aby se srovnaly finanční možnosti škol vykrytím nároků na vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami;
  • Zavedením většího akcentu na speciální pedagogiku v rámci pregraduálního vzdělávání
    a povinného vzdělávání v rámci odborného kariérního růstu učitelů a supervize jejich práce s žáky.

[1]  Zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících, ve znění pozdějších předpisů

Vyhláška č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání.

Vyhláška č. 48 / 2006 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění základní školní docházky, ve znění
pozdějších předpisů

Vyhláška č. 72 / 2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních, ve znění
pozdějších předpisů

Vyhláška č. 73 / 2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů
mimořádně nadaných, ve znění pozdějších předpisů

Vyhláška č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři, ve znění pozdějších předpisů¨.

Vyhláška č. 492/2005 Sb., o krajských normativech

[i] Úmluva o právech osob se zdravotním postižením (anglicky Convention on the Rights of Persons with Disabilities) byla přijata Valným shromážděním OSN 13. prosince 2006 a vstoupila v platnost 3. května 2008. Jménem České republiky byla Úmluva podepsána v New Yorku dne 30. března 2007. Tato Úmluva nezavádí žádná nová specifická práva, je založena na principu rovnoprávnosti, zaručuje osobám se zdravotním postižením plné uplatnění všech lidských práv a podporuje jejich aktivní zapojení do života společnosti.

[ii] Úmluva o právech dítěte (104/1991 Sb.). – Úmluva o právech dítěte je tzv. nadnárodním právním dokumentem, který je silnější právní síly, než ústavní zákony signatářských zemí. Byla vyhlášena Valným shromážděním OSN 20. listopadu 1989 v New Yorku. Ratifikační listina Českou a Slovenskou Federativní Republikou a je součástí právního řádu České a Slovenské Federativní Republiky od 16. února 1991. Posléze po rozdělení republiky byla převzata oběma novými státy, jak Českou republikou, tak Slovenskou republikou.

Úmluva o právech dítěte sděluje nutnost uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných  práv všech lidí bez jakéhokoli rozlišování podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení. Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.

Napsat komentář