Úmluva o právech dítěte, aneb právo dětí na ochranu proti systémovému týrání
Autor: PhDr. Alena Plšková
Rodina se považuje za nejdůležitější mikroprostředí, které je spojováno s pocitem bezpečí a jistoty. V tomto prostředí však dochází i k násilnému chování ať již ze strany rodičů k dětem, tak mezi rodiči či prarodiči. Nerespektování práv dítěte je základním porušením práv dětí. Dětem bere právo a potřebu šťastného a spokojeného dětství. Rodina však není neměnnou institucí, podléhá změnám ve společnosti, historickým změnám, se kterými souvisí i úpravy právní úpravy.
„Úmluva o právech dítěte z roku 1989 přinesla zásadní změny v přístupech k péči o dítě ve světě i každé jednotlivé zemi, jež ji přijala jako svůj závažný dokument. Odpovídá nejen současným teoretickým poznatkům o potřebách, požadavcích a z nich vyplývajících práv dítěte, ale i praktickému ovlivňování a vlastní realizaci této péče. Ta spočívá především v zajišťování a posuzování nejlepšího zájmu a prospěchu dítěte, optimálního rozvoje všech jeho sil a schopností, nediskriminaci, společenské participaci a všestranné ochrany a pomoci při životních nepřízních dítěte i jeho rodiny a samozřejmě dalších požadavků na naplňování práv dítěte.“ (Dunovský 2005, s.11)
V květnu 2002 se v New Yorku sešli na Zvláštním zasedání Valného shromáždění OSN o dětech nejvyšší představitelé 69 států světa a 190 významných delegací, aby projednali, schválili a zavázali se uvést do života dokumenty zveřejněné pod společným názvem A World Fit for Children – Svět pro děti. Jednání bylo – kromě reprezentantů vrcholných orgánů OSN a světově proslulých osobností z oblasti ekonomiky, vědy, kultury, sportu ‒ přítomno také 1 700 delegátů nevládních organizací ze 117 zemí a více než 400 dětí a mladistvých, kteří se aktivně zúčastnili všech hlavních i přidružených jednání. Na tato jednání navazovala řada dalších, neméně významných zasedání Rady Evropy, WHO, mezinárodních konferencí a seminářů týkající se problematiky dětí. Ohrožení mravního vývoje dítěte je vymezeno i v definici týraného dítěte, která byla přijata zdravotní komisí Rady Evropy v roce 1992. Významnými dokumenty v oblasti ochrany dětí jsou i Opční protokoly z roku 2000, č. 1 – týkající se práv dítěte o zapojování do ozbrojených konfliktů, č. 2 – o obchodu s dětmi, dětské prostituci a dětské pornografii a č.3 – týkající se mechanismu stížností, doplňující Úmluvu o právech dítěte. Respektování nadnárodních a mezinárodních doporučení v této oblasti je významné a potřebné. Kromě jiného je zdůrazněna i ochrana dětí před systémovým týráním.
V preambuli Úmluvy o právech dítěte, kterou Česká republika ratifikovala v roce 1991, je konstatováno, že dítě má nárok na zvláštní péči a pomoc. V souladu s Úmluvou je i nezbytná ochrana dětí před systémovým týráním, mezi které patří i úzkost způsobená dítěti v rámci jeho kontaktu se soudním systémem, např. protahování slyšení, nevyslyšení názoru a přání dítěte či poškozování dítěte zkušenostmi, které podstupuje např. jako svědek. V definici systémového týrání se hovoří i o tom, že „systémové týrání (druhotné ponižování) je týráním nebo zanedbáváním dětí a ublížení jejich rodinám, kterému lze zabránit. Je to týrání, které je způsobeno systémem, který byl založen pro pomoc a ochranu dětí a jejich rodin“. Právní stát považuje za jednu z priorit upravit právně významné vztahy subjektů, které rodinu vytvářejí. Význam právní úpravy rodičovského vztahu vyplývá z obecných sociologických poznatků:
„Rodičovská autonomie nemůže zůstat sociálně neregulována z několika prostých příčin:
- Dítě, zejména malé dítě, je fyzicky i psychicky křehké a před svými rodiči bezbranné.
- Ne všichni rodiče dokáží rozeznat, co je pro jejich dítě to nejlepší a jsou i rodiče, kteří mohou svou mentální či sociální omezeností dítě poškozovat.
- Rodiče někdy vnímají dítě jako nástroj uskutečnění svých vlastních projektů a jejich zájem může být i konfliktní se zájmem dítěte.
- Každá komunita sama pak má zájem, aby v ní nevyrůstali jedinci vychovávání k hodnotám, jež jsou neslučitelné s její vnitřní integritou“ (Možný 2006, s. 18).
Jakou formou mají tedy státní i nestátní instituce reagovat na poruchy rodinného soužití, které deformují žádoucí průběh socializace dítěte?
Zejména se jedná o kompetence státních orgánů zasahovat do výkonu rodičovských práv a povinnosti. Soukromoprávní i veřejnoprávní normy umožňují za dodržení stanovených podmínek intervenci do výkonu práv rodičů, event. jiné osoby, u níž je dítě umístěno resp. svěřeno do péče (pěstounské rodiny, profesionální pěstounská péče na přechodnou dobu apod.) O umisťování dětí mimo vlastní rodinu bývají často uváděny zkreslené údaje o počtu dětí v různých, zejména ústavních zařízení.
Stěžejní otázkou zlepšení stavu v dodržování Úmluvy a prevence systémového týrání je vzdělávání odborníků, kteří pracují s dětmi. Výbor OSN pro práva dítěte pečlivě sleduje závazky států, které ratifikovaly Úmluvu, jak dodržují závazky v oblasti vzdělávání. „Konkrétně to znamená, že smluvní strany mají povinnost rozvíjet programy vzdělávání pro ty, kteří jsou zapojeni do implementace Úmluvy, včetně vládních činitelů, poslanců, soudců a všech osob, které pracují s dětmi a pro děti (místní představitelé a zástupci církví, učitelé, sociální pracovníci, příslušníci policie apod.). Je nezbytné, aby toto vzdělávání bylo soustavné, průběžné a aby bylo zohledněno v programech odborného vzdělávání, v kodexech chování a ve vzdělávacích programech na všech úrovních“ (Zermatten, 2011 s. 11). Vzdělávání je oblast, kde jsou značné rezervy a lze pro to učinit velmi mnoho z pohledu prevence, zvyšování kvalifikace či odbornosti a informovanosti široké veřejnosti, kde hrají nezastupitelnou roli i média.
Nedostatky v ochraně dítěte jsou nesporná a jejich řešením se zabývá několik resortů již léta. V souvislosti s dodržováním Úmluvy, zákona č.359/99 Sb., o sociálně právní ochraně dětí a Listiny lidských práv by bylo vhodné se zaměřit např. na tyto okruhy problémů:
- Rodiče dítěte mají povinnost chránit zájmy svého dítěte (např. složité rozvodové kauzy téměř vždy porušují toto ustanovení).
- Dítěti není umožněno vyjádřit svůj názor a přání, se kterým rodičem by po rozvodu chtělo setrvat. Pokud je dítěti umožněno svůj názor vyslovit – nebývá respektován.
- V systému náhradní rodinné péče se jedná o práci odbornou, psychicky i časově náročnou, která však nebývá dostatečně personálně zabezpečena a finančně ohodnocena.
- Rodič se nemůže „vzdát“ svého dítěte, ale může dát souhlas k osvojení svého dítěte.
- Nedostatek právní ochrany dítěte souvisí s některými manipulacemi s dětmi
- Legislativní nedostatky v oblasti „zprostředkování“ osvojení a pěstounské péče – zprostředkování osvojení musí zaručit, že nedojde k nedovoleným manipulacím s dětmi.
- Legální vznik otcovství k dítěti. Např. muž, jenž není otcem dítěte a event. ani být nemůže (souhlasné prohlášení o otcovství – děti cizinců na území ČR)
- Úmluva čl. 7 – Každé dítě je registrováno ihned po narození a má právo od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud je to možné, i právo znát své rodiče a právo na jejich péči
Zdroje:
MV – Odbor prevence kriminality, Práva dítěte v dokumentech, 1998, Tiskárna MV, p.p. ISBN 80-8521-56-7
Plšková, A., Kriminalistický sborník č. 9, ročník XXXIX 1995, Praha, 1995
Plšková,A.,Demonstrační pomůcky „Jája a Pája“ v kriminalistické, sexuologické, pedagogické a psychologické praxi, Sborník vědeckých příspěvků z mezinárodní konference Sexuality VI. Universita Mateja Bela, Banská Bystrica, 2013, ISBN 978-80-557-0479-1
Radvanová, S., Právní ochrana dětí – její pozitiva i meze, PF UK Praha, 2008
Úmluva o právech dítěte
Zermatten,J..Studie o právech dítěte, Boskovice, 2011, ISBN 978-80-260-0377-9