Učitelé, třídní učitelé, ideálně všichni, kteří se na výuce v dané třídě podílejí, by si měli všímat klimatu ve třídě, aby mohli zaznamenat první signály nesouladu a mohli na ně včas reagovat. I zde platí, že prevence se vyplatí a bývá snadnější než samotná „léčba“ šikany.
Učitelé by si měli vytvářet zevrubný přehled o náladách ve třídě, rozpoznávat žáky dominantní, ale i outsidery, kteří potřebují podpořit, protože právě ti bývají „ohroženým druhem“. Jde obvykle o děti hyperprotektivních rodičů, které nejsou zvyklé samy se prosazovat, ale stejně tak jde i o děti, které nemají oporu v dobrém zázemí ani ve škole ani doma.
Na obou pólech se mohou nacházet děti, které procházejí dlouhodobějším a opakujícím se traumatem (násilí v rodině, fyzické či psychické týrání, neuspořádané vztahy dospělých, nový partner rodiče, matka často střídající partnery apod.), což může přerůstat až v psychické poruchy dítěte a psychiatrickou diagnózu. Při neuspokojování základních potřeb zpravidla dochází k deprivaci dítěte na úrovni psychické či fyzické, často i současně, což se odráží v deprivaci sociální. Tato deprivace má podobu zanedbávání potřebného zájmu o dítě, nezajištění bezpečného rodinného prostředí, neposkytování potřebné podpory a stimulace psychického a fyzického vývoje, což se může projevovat v nedostatečné a nekvalitní výživě (nedostatek jídla versus převážné stravování ve fastfoodu či přejídání se, nekontrolovaná spotřeba sladkých nápojů, nadměrná konzumace sladkostí apod.), špatná zdravotní péče ze strany rodiny (chybějící očkování, zanedbaná péče o chrup, neošetřená zranění a symptomy akutních či chronických onemocnění apod.), nedostatečné či nevhodné oblékání, bydlení a bytové podmínky (např. cizí lidé v bytě, nevhodná společnost rodičů) a další.
Deprivované děti bývají častěji nemocné, a jsou rovněž více ohroženy školními úrazy, zvláště když se s deprivací pojí ADHD, protože mívají snížený odhad míry hrozícího nebezpečí.
Složitým prvkem ve třídě bývají děti s poruchami chování, zvláště pak děti s hyperkinetickou poruchou. Tyto děti mají velký problém se soustředěním, snadno se nechají rozptýlit při sebemenších rušivých podnětech, které ostatní žáci ani nezaznamenají, dále nezvládají své chování ve třídě i mimo ni. Naopak pokud se na nějakou činnost, která je zaujme, soustředí a jsou z ní vyrušeni, bývají často agresivní. Je pro ně velkým problémem samostatně pracovat, potřebují neustále připomínat, že mají úkol. Tyto děti jednají impulzívně, vyvolávají konflikty, bývají agresivní vůči okolí, ale někdy i vůči sobě (autoagresivita, různé formy sebepoškozování). Tyto děti se velmi obtížně orientují ve společenských vztazích a ve vnějších projevech bývají nevyzpytatelní. Tyto děti dokáží snadno učiteli rozložit celou hodinu, což často učitel řeší permanentním trestáním za výchovné přestupky, které se míjejí účinkem. Porucha koncentrace vede také k tomu, že tyto děti mají špatné školní výsledky.
Dlouhodobější zažívání školního i mimoškolního neúspěchu (známky, zapojení do kolektivu a uspokojivý kontakt s vrstevníky) může vést tyto děti k nechuti do školy chodit, tj. vzdělávání se pro ně stává velkým nepřítelem. Z takovýchto jedinců se rekrutuje převážná část záškoláků, na které se postupně nabalují další závažné problémy výchovného rázu, včetně negativních part, zneužívání omamných a psychotropních látek a s tím související kriminality.
V obdobné situaci jsou děti s poruchami chování a učení bez hyperaktivity, tj. trpící syndromem ADD. Tyto děti mají stejné problémy se soustředěním a pozorností, ale tzv. klamou tělem – na první pohled jeví dojem, že pozorně poslouchají výklad učitele, ale přitom nejsou duchem vůbec ve třídě přítomné. Dále je pro ně typická obsedantnost a ulpívání na nepředvídatelných věcech, které obvykle dítě bez této poruchy ani nezaznamená. Tyto projevy u „hypoaktivních“ dětí vedou k častým záměnám s autismem. Hypoaktivní děti bývají pro svoji jinakost často terčem posměchu a tím i obětí psychické někdy i i fyzické šikany.
Dalšími dětmi, kterých je třeba si preventivně ve třídě všímat, jsou noví žáci, kteří nemají schopnost rychle se do kolektivu zapojit. Jde především o děti spíše introvertní, které se hůře v novém kolektivu prosazují, případně jsou něčím výjimečné (barva pleti, jazyk, zdravotní postižení či znevýhodnění, vady řeči, nižší sociálně ekonomický status, atypická mimika, tiky, fyziognomické zvláštnosti, apod.)
Ne každá potyčka se znakem šikany je skutečnou šikanou. Dnes je tendence ze strany učitelů hovořit o šikaně každou chvíli, ale ne vždy vědí, co to je a jak s ní zacházet, jak ji vyšetřit a následně potrestat. Často se setkávám s tím, že učitelé dělají, že nic nevidí. To je pro školu to nejhorší, protože v počátku nevinné rozmíšky mohou přerůst v systematické poškozování oběti. Proto je třeba, aby třídní učitelé, metodici prevence a výchovní poradci podobné situace nepodceňovali a byli schopni nálady v třídních kolektivech analyzovat a řešit. Při péči o dobré vztahy ve třídě jsou velmi důležití žáci. Je důležitá spolupráce žáků a třídního učitele, a pokud by žáci neviděli jinou možnost, je třeba do situace ve třídě zapojit i ředitele, který je za školu jako takovou zodpovědný.
Nejúčinnějším způsobem, jak ochránit děti před šikanou, je vytvoření školního programu proti šikanování. Ten si tvoří každá škola sama a zahrnuje v sobě metody řešení a další opatření zaměřená přímo na nápravu šikanování. Předpokladem jeho fungování je dobrá všeobecná prevence rizikového chování ve škole. Pokud se však projeví nečinnost i ze strany ředitele a postup školy v řešení šikany je nedostatečný, je možné jednat v této záležitosti se zřizovatelem školy nebo podat stížnost na školu České školní inspekci. Nejedná se o udávání či žalování, ale o péči na zlepšení vztahů v třídním kolektivu a leckdy o záchranu šikanujících před výchovným zařízením.
Tedy: KDO O ŠIKANĚ VÍ A NEOZNÁMÍ JI UČITELI ČI ŘEDITELI, MŮŽE BÝT POVAŽOVÁN ZA SPOLUPACHATELE.